Co je to přestupek?

Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.

Z této legální definice lze dovodit, že přestupek je typem správního deliktu, jehož skutková podstata je výslovně uvedena v zákoně o přestupcích nebo ve zvláštním zákoně. Uvedené znaky skutkové podstaty představují tzv. formální stránku přestupku. Kromě ní musí dané jednání naplňovat i tzv. materiální stránku přestupku, která je ve výše zmíněné zákonné definici představována slovy "porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti". Přestupkem tedy není jednání, které nepřesahuje rámec pouhé nevhodnosti nebo neslušnosti; musí mít alespoň nepatrnou míru společenské škodlivosti.

Při definování přestupku je třeba operovat s pojmem zavinění. Každý přestupek je zaviněným jednáním. Zavinění lze definovat jako vnitřní psychický vztah pachatele přestupku k protiprávnímu jednání a jeho následku. Je subjektivním předpokladem správně právní odpovědnosti. Dle ustanovení § 3 zákona o přestupcích platí, že k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Existují tedy dva typy zavinění, a to

• nedbalost a
• úmysl.

Ty jsou dále v ustanovení § 4 zákona o přestupcích rozlišeny na

• nedbalost vědomou [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích - "přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí"],
• nedbalost nevědomou [§ 4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích - "přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl"],
• úmysl přímý [§ 4 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích - "přestupek je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem"] a
• úmysl nepřímý [§ 4 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích - "přestupek je spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, byl s tím srozuměn"].

Pokud zákon výslovně nevyžaduje úmyslné jednání, nemá forma zavinění vliv na posouzení toho, zdali je daná osoba za přestupek odpovědná či nikoliv; může však mít vliv na určení druhu sankce a její výměry.

Příklady zavinění:

O přestupek spáchaný ve vědomé nedbalosti může jít tehdy, když řidič motorového vozidla řídí automobil poté, co den předtím požil alkoholické nápoje v takovém množství, že je alkoholem dosud ovlivněn, byť se domnívá, že alkohol již byl odbourán.

Příkladem přestupku spáchaného ve formě nevědomé nedbalosti může být situace, kdy řidič zaparkuje automobil na místě vyhrazeném pro invalidy, které bylo označeno příslušnou dopravní značkou, přičemž neví, co tato značka znamená, ačkoliv by to jako řidič měl vědět.

Přestupky spáchanými ve formě přímého úmyslu jsou jakákoliv jednání, která pachatel učinil s cílem způsobit újmu, ať už na zdraví, majetku nebo jiném zájmu chráněném zákonem.

Přestupku spáchaného ve formě nepřímého úmyslu se dopustí např. řidič automobilu, který jede v protisměru, kdy ačkoliv nemá v úmyslu způsobit dopravní nehodu, je srozuměn s tím, že jeho jednáním může k újmě na zdraví či majetku účastníků silničního provozu dojít.

Z povahy věci je zřejmé, že přestupkem je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V praxi může nastat situace, kdy se osoba dopustí jednání, které sice vykazuje znaky přestupku, avšak toto jednání není protiprávní, a je tudíž dovolené a nelze za ně vyvozovat odpovědnost za přestupek.

Zákon o přestupcích zakotvuje podmínky, za nichž určité jednání nelze považovat za přestupek. První z okolností vylučujících protiprávnost je

Nutná obrana

[§ 2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích - "přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem"]. 

Z této zákonné definice je zřejmé, že aby určité jednání bylo možno považovat za nutnou obranu ve smyslu zákona o přestupcích, musí splňovat několik znaků:

            • Musí se jednat o útok na zájem chráněný zákonem. Není přitom podstatné, zdali se jedná o zájem chráněný zákonem o přestupcích nebo jiným zákonem. Nejvyšší správní soud dovodil, že prostředky nutné obrany se lze bránit pouze vůči útoku osoby, které je za přestupek odpovědná (tj. starší 15 let, příčetná); v ostatních případech se lze bránit jen v rámci krajní nouze)

            • Útok musí přímo hrozit nebo trvat. Splnění této podmínky je třeba posuzovat v kontextu daného případu. Ten, kdo čelí útoku, může zvolit takové prostředky obrany, které nejen poslouží k zamezení hrozícímu útoku, ale též k odvrácení již trvajícího útoku tak, aby v něm útočník nepokračoval. Záleží na subjektivních pocitech obránce, aby posoudil, zdali útok přímo hrozí nebo trvá a zdali má za to, že je ohrožen zájem chráněný zákonem.

            • Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená. V rámci tohoto znaku je třeba hodnotit poměr mezi intenzitou útoku a intenzitou obrany. Obrana může být hodnocena jako přiměřená i tehdy, pokud její intenzita byla větší než intenzita útoku. Rovněž škoda vzniklá v důsledku uplatněné obrany může být větší než škoda, která hrozila útokem. Na druhou stranu však mezi těmito škodami nesmí být výrazný nepoměr. K otázce přiměřenosti obrany se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7.5.2008, sp. zn. 1 As 35/2008 (www.nssoud.cz).

            • Nutnou obranu nelze použít proti plnění povinnosti stanovené zákonem. Příkladem může být služební zákrok policie, který je v souladu se zákonem.

Krajní nouze

            Druhou z okolností vylučujících protiprávnost je krajní nouze [§ 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích - "přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak"].

            Stejně jako u nutné obrany musí i v případě krajní nouze dané jednání současně splňovat několik podmínek:

            • Musí se jednat o odvracení nebezpečí. Nebezpečí je širším pojmem než útok. Nejvyšší správní soud dovodil, že "nebezpečí je stav hrozící poruchou, který může být vyvolán různě, např. působením přírodní síly (povodeň, požár, zemětřesení), technickými nedostatky (v dolech, dopravě) i nebezpečným lidským jednáním". Nebezpečím mohou být lidská jednání, která nejsou útokem ve smyslu ustanovení o nutné obraně. Může se jednat např. o případy, kdy nebezpečí vyvolal člověk, ale jednání nesměřuje proti nebezpečnému jednání, ale proti účinkům takového jednání. Může se jednat také o případy, kdy nebezpečí vyvolal konkrétní člověk, ale odvracení nebezpečí působí újmu jiným osobám. Může jít i o případy, kdy zdrojem nebezpečí je jednání osob nepříčetných, dětí nebo osob jednajících bez požadovaného zavinění, a to zejména ve skutkovém omylu.

            • Nebezpečí směřuje proti zájmu chráněnému zákonem. Obdobně jako v případě nutné obrany se nemusí jednat pouze o zájem chráněný zákonem o přestupcích, ale též jiným zákonem.

            • Nebezpečí musí být přímo hrozící - tzn. musí být aktuální, reálné a bezprostřední, nikoliv v minulosti nebo v budoucnosti.

            • Jednat v krajní nouzi může kdokoliv, tedy i ten, jehož zájmy nejsou bezprostředně ohroženy. V krajní nouzi však není oprávněn jednat ten, kdo je povinen nebezpečí snášet (např. hasič či policista ve službě).

            • Při odvracení nebezpečí nesmí být způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil. Jedná se o požadavek tzv. proporcionality mezi hrozícím následkem a následkem, který skutečně vznikl v důsledku uplatnění krajní nouze, posuzováno podle konkrétních okolností případu na základě individuálního a průměrného úsudku jednající osoby. V podstatě jde o srovnávání chráněného a obětovaného zájmu, vždy s ohledem na intenzitu jejich ohrožení i pravděpodobnosti vzniku následku.

            • Nebezpečí, které hrozí zájmu chráněnému zákonem, nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak. Jedná se o podmínku tzv. subsidiarity. Vychází z toho, že odvracení nebezpečí se často dotýká zájmů osob, které na vzniku nebezpečí nenesou vinu a o jeho způsobení se nepřičinily. Pokud je tedy možno nebezpečí odvrátit jinak, bez ohrožení jejich zájmů (např. útěkem), je třeba dát tomuto přednost. U nutné obrany se tato podmínka nežádá, a je proto možnost nutné obrany v tomto směru širší.